Aktuální teplota

21.10.2017 12:11

Aktuální teplota:

12,2 °C

Vlhkost:

90,2 %

Rosný bod:

10,6 °C

Rozpočet obce

graf

Datum a čas

Dnes je sobota, 21. 10. 2017, 12:14:32

Pranostiky

Pranostika na akt. měsíc

Je-li říjen velmi zelený, bude zato leden hodně studený.

Pranostika na akt. den

Když na Uršulu a Kordulu větry dují, po celou zimu nás navštěvují.

Svátek

Svátek má Brigita

Státní svátky a významné dny na dnešek:

  • Den původních odrůd jablek

Zítra má svátek Sabina

Aktuální počasí

Počasí dnes:

21. 10. 2017

zatazenosde

Bude oblačno až zataženo, ojediněle přeháňky, na Moravě a ve Slezsku zpočátku občasný déšť. Denní teploty 14 až 18°C. Noční teploty 10 až 6°C.

Přehrát/Zastavit Další

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

plk.i.m. Šťastný Jan

rodák z Chorušic, válečný pilot 312. stíhací perutě RAF

Odkazy

plk. Jan Šťastný

  Nositel Čs. válečného kříže 1939 a medaile za chrabrost

kriz1939chrabrostPortrét v uniformě RAF se záchranou vestou312

Základní životopisný přehled:

10.srpna 1887: V rodině drobného rolníka v Živoníně narozen Jan Šťastný st. (otec plk. Šťastného)

6. ledna 1902 až 6. ledna 1905: Jan Šťastný st. učněm u truhláře Josefa Nováka v Nebuželích.

27. září 1908: Jan Šťastný st. byl zaregistrován ve švýcarském Stansu jako člen spolku zpracovatelů dřeva, dále pracoval v Bernu, Lausanne a dalších švýcarských městech.

1. října 1910: Jan Šťastný st. se vrací z vandru do Čech, později si otevírá truhlářskou dílnu v podnájmu v Kučerově statku v Chorušicích čp.

14.kol. 1912: Jan Šťastný st. se žení s Barborou Taclíkovou z Kokořína.

27. dubna 1913: V Chorušicích ve statku čp. 14 se novomanželům narodil syn Jan.

1914: Narozena sestra Jiřina, matka Barbora Šťastná však po porodu umírá. Syna Jana si vzala k sobě do Živonína babička Františka Šťastná.

28. července 1914: Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku, začátek první světové války. Jan Šťastný st. poté narukoval a účastnil se bojů na ruské frontě, po zajetí se živil jako truhlář v Kyjevě.

28. října 1918: Vydán zákon o vzniku samostatného československého státu.

1919: Jan Šťastný st. se vrací do Chorušic a podruhé se žení s Annou Kalivodovou z Chorušic čp. 47. Jan Šťastný ml. se vrací ze Živonína do Chorušic.

1921: Jan Šťastný st. buduje v Chorušicích rodinný dům čp.91 s rozsáhlou, ve 20. letech prosperující truhlářskou dílnou.

1922: Již v novém domě čp. 91 se narodil bratr Vratislav.

1923: Narozena sestra Hana.

1925: Narozen nejmladší sourozenec, sestra Naděžda.

1930-1934: Československou republiku plně zasáhla hospodářská krize.

po 1930: Jan Šťastný ml., který se vyučil u otce truhlářem, nemohl v době hospodářské krize najít práci a přihlásil se jako délesloužící poddůstojník do čs. armády.

první pol. 30. let: Jan Šťastný ml. sloužící v Praze u pěchoty se seznamuje s Leontýnou Witochovou ("Onťou"), maturuje ne reálce a nastupuje do vojenské akademie v Hranicích a Prostějově.

1937-1938: Ukončení studia na vojenské akademii, vyřazen jako poručík letectva.

23. září 1938: Československá vláda vyhlásila mobilizaci. Jan Šťastný působil tehdy v Praze jako pobočník velitele letecké obrany města. V témže období se oženil s Leontýnou Witochovou.

15. a 16. 1939: Začala německá okupace českých zemí a byl zřízen protektorát Čechy a Morava.

kol. 15. srpna 1939: Poslední návštěva Jana Šťastného ml. v Chorušicích při příležitosti pouti.

kol. 20. srpna 1939: Přechází u Ostravy polské hranice a v Krakově se přihlašuje do zahraničního odboje.

31. srpna 1939: Působí v polském letectvu na letišti v Deblinu na středním toku Visly.

1. září 1939: Německo přepadlo Polsko a Jan Šťastný ml. je po porážce polské armády internovám v SSSR.

leden 1940: Pobývá ve městě Ilince ve Vinnické oblasti na Ukrajině, za pobytu v SSSR mimo jiné pracuje jako dělník v strojně traktorové stanici.

22. června 1941: Německo přepadlo Sovětský svaz, Jan Šťastný ml. se následně přihlašuje jako pilot od čs vojenské jednotky.

28. března 1942: Nadporučík Jan Šťastný odjíždí z ruského Kujbyševa přes Moskvu do přístavu v Murmansku ve skupině plukovníka letectva Josefa Berounského.

28. dubna 1942: Odplouvá na křižníku Edinburgh podblíž stanice Polarnyj po útoku německých torpédoborců, při němř zahynul plukovník Berounský a byl britskou minolovkou dopraven zpět do Murmansku.

15. května 1942: Byl jeden ze čtyř čs. letců (přepravováno bylo osm) přeživších v Barentsově moři útok německých  bombardérů Luftwaffe na křižník Trinidad, který byl poté vzhledem k těžkému poškození Brity potopen.

19. května 1942: Na palubě torpédoborce HMS Foresight dorazil přes Island do skotského přístavu Greenock.

20. ledna 1943: Přidělen jako kapitán ke 312. peruti bristkého královského letectva (RAF) a zařazen jako operační pilot. K RAF přišel ze SSSR s Jaroslavem Hladěm

27. března 1943: Odchází do výcvikového kurzu pro letoun Spitfire Mk.VB

3. července 1943: Návrat z výcvikového kurzu na základnu Skeabrae na ostrově Orkney na severu Skotska.

25. října 1943: Základna Ibsley.  Padl během bojové akce při doprovodu bombardérů nad francouzský přístav Brest (nezvěstný, asi zraněn, při náhlém klesání letounu vyskočil na padáku a zmizel v moři, při záchrané akci nebyl nalezen). Šťastného stroj Spitfire Mk. VC poškozen flakem nesl označení 312. perutě RAF, nejspíše DU-B, s.č.  AB372.

9. června 1946: Slavnostní odhalení památníku Jana Šťastného ml. v Chorušicích.

17. července 1946: Prezidentem republiky udělen jako uznání bojových zásluh za osvobození republiky Československý válečný kříž 1939, následně in memoriam povýšen na majora.

červen 1991: Povýšen in memoriam na plukovníka letectva.

 

JENDA                              Paměti Naděždy Dřevové, roz. Šťastné - sepsáno v létě 2008

Z ranného dětství se na bratra Jendu příliš nepamatuji. Vnímala jsem ho jako ostatní členy rodiny, který si se mnou občas pohrál nebo poškádlil. Když odešel v necelých osmnácti letech dobrovolně do armády, byla jsem ještě příliš malá, mezi námi byl rozdíl 12 let. Spíše si pamatuji jeho příjezdy, kdy jsme se těšili a hlídali autobus, kterým přijížděj. Nebylo to příliš často, při vojenské službě vystudoval reálku a tak mu jistě učení zabralo dost času. Vždy ale jezdil domů na svátky, pouť a jak mu čas dovolil. Při té příležitosti vytáhl housle a rád si na ně zahrál. Za jednoho letního podvečera se domluvil se svým kamarádem Jardou Slánským, který hrál na harmoniku, oba dobře zpívali, a tak vznikl koncert pod širým nebem, za účasti lidí z půlky vesnice. Dodnes mám na to vzpomínku, sedím na lavičce vedle maminky, nad námi hvězdná obloha a píseň "Cikánko ty krásná". A hoši hráli až do pozdních hodin.Později, když už jsem chodila do školy, brávali mě Jenda s jeho ženou Onťou do Prahy o prázdninách na týden - dva. Tak jsem poznala historické budovy a památky Prahy jejich zásluhou. Vzali mě také do zoologické zahrady a koupili mi kornout burských oříšků, abych krmila zvířátka. Pro mě ale byly buráky pochoutka, kterou jsme měli málokdy, snad jen o vánocích, a tak jsem z větší části ujídala, na zvířátka mnoho nezbylo. Když jsem se pak vrátila domů, Jenda mi poslal pohlednici s obrázkem hrocha a text zněl: Kdo snědl v ZOO burské oříšky, Naďa nebo hroch? Podepsány opice.Nezapomenutelné byly u nás vánoce, samozřejmě nejhezčí ty, kdy jsem ještě věřila, že dárky nosí Ježíšek. Jenda i sestra Jiřinka přijížděli těsně před vánocemi s kufrem plným dárků. Po obědě mě uložili (to vím z vyprávění), abych byla vyspalá "na Ježíška", mezitím starší sourozenci v pokoji ustrojili stromek. Po večeři se ujal organizace Jenda, já s tatínkem jsme se šli ven podívat, zda už chodí Ježíšek, zatím Jenda zapálil svíčky a prskavky na stromku a pak už nás zavolali. Nejprve se rozdávaly dárky, dostávali jsme oblečení, školáci vždy knihy, já hračky. Zpívali jsme koledy, Jiřinka svým stříbrným hláskem, tatínek přizvukoval, Tichou noc vždy zpíval německy, prý jsou v němčině slova lepší, poetičtější. Ostatní vánoční zvyky, krájení jablíček, pouštění skořápek ořechů se svíčkou, házení botou, to všechno se dodržovalo. Maminka pak ve válce už nedovolila krájet jablíčka, ze strachu, že tam uvidí křížek. Ještě dnes si představuji tu vůni čerstvého jehličí, smíšenou s vůní čokolády a vanilky, zdá se mi, že stromky i když jsou živé, dnes už tak nevoní.Jak jsem rostla, přestala už jsem věřit, že Ježíšek existuje a Jenda, když se to dověděl, byl velmi zklamaný a tak si mě odpoledne vzal stranou a tak dlouho mě přesvědčoval, že tatínek s maminkou nemají tolik peněz, aby mi mohli koupit všechny ty dárky, až jsem zase uvěřila, snad, možná jsem to jen hrála, aby všichni měli radost.Jendův odchod do ciziny jsem nijak neprožívala, protože mi to naši řekli až mnohem později. Prostě přijeli se ženou na pouť, Jenda brzy ráno po pouti odjel, jen mi bylo divné, že Onťa chodí uplakaná, věděla to totiž jen ona a tatínek. Až později, kdy už bylo jasné, že je v Polsku, se to dověděli ostatní členové rodiny. Samozřejmě mě nenapadlo, že svého bratra už vidím naposledy. Později jsme se od kohosi dověděli, že v českém rozhlase z Anglie mluvili o letci, který zahynul při náletu na Francii v moři, a podle všech znaků by se mohlo jednat o Jendu. Přesto jsme ale doufali a věřili, že se vrátí, ovšem marně. Oficiální zprávu o jeho úmrtí dostal tatínek až v roce 1945 po návratu letců z Anglie. V létě  příštího roku pak byl v Chorušicích odhalen památník k uctění jeho zásluh.

 

RODINA                           Paměti Naděždy Dřevové, roz. Šťastné - sepsáno v létě 2008

Můj tatínek se narodil v Živoníně v roce 1887, jako druhý ze sedmi dětí Josefa Šťastného a jeho ženy Františky, rodem ze Kbel u Prahy. Dědeček zdědil po svém otci malé hospodářství. Babička byla energická drobná žena, která celou rodinu dobře zvládala. Dědeček vychovával své děti přísně katolicky, každou neděli, v každé roční době museli všichni na Řepín do kostela. Chlapci od jara do podzimu bosi. Tatínek ještě po letech vzpomínal, jak dovedla zábst kamenná kostelní dlažba do bosých dětských nožek. Domek byl malý, vlastně se bydlelo v jedné světnici a jak dětí přibývalo, už jim začala být malá, a tak babička ustlala dvěma nejstarším na půdě. Zima jim nebyla, duchnu měli pořádnou, navíc dostávali nahřátý kámen do postele, ale stalo se někdy při vánici, že se sníh dostal až pod střechu a tak se chlapci probouzeli se závějí na peřině.Pokud byly děti malé, moc peněz nezbývalo, a když ano, uložili je na přikoupení dalšího políčka, takže obytné stavení dostavěli až později. Všechny děti se vyučily řemeslu, až na nejmladšího, který zdědil hospodářství. Všichni se také naučili německy, prázdninovou výměnou českých za německé děti. Tatínek velmi rád četl a protože neměl k tomu moc možností, četl vše, co se mu dostalo do ruky. Protože viděl nesrovnalosti mezi tím, co četl, a co je učil pan farář, šel ke zpovědi a doufal, že mu vysvětlí nebo aspoň pomůže pochopit, co ho trápí. K jeho zklamání mu ale pan farář řekl, že nesmí o tom přemýšlet a věřit, co mu víra svatá k věření předkládá. To tatínka přivedlo k tomu, že když dosáhl plnoletosti, vystoupil z církve.Tatínek se vyučil truhlářem u pana Nováka v Nebuželích. Hned po vyučení se vydal do světa na zkušenou. Rád na ten život vzpomínal, dělal svoje řemeslo, někdy měsíc, někdy déle, podle toho, jak se mu na místě líbilo nebo dokud měl mistr pro něj práci. Tak zcestoval velkou část Německa, někdy vlakem, někdy pěšky. Dostal se až do Švýcarska, tam se mu líbilo a proto se zdržel déle. Snad měl ve Švýcarsku i lásku, maminka ho tím škádlívala. Naučil se kromě němčiny i trochu francouzsky a zajel si i do Paříže. Posílal domů pohlednice, na které jsme se rádi dívali, ale bohužel se nezachovaly. V rodině se o něm říkalo, že má boty z toulavého telete, ale i to jednou skončilo a tak se vrátil domů. V Chorušicích v té době nebyl truhlář a tak se rozhodl otevřít si dílnu v podnájmu ve statku u Kučerů. Oženil se s Barborou Taclíkovou z Kokořína a v r. 1913 se jim narodil syn Jan. V r. 1914 přišla na svět dcera Jiřina, ale rodinu postihlo neštěstí, matka po porodu zemřela, prý na embolii. Hned v tom roce byl tatínek povolán do armády a poslán na frontu. Ročního Jendy se ujala babička v Živoníně, novorozeněte tatínkova sestra z Mělníka. Otec se při jedné z příležitostí nechal zajmout a žil potom jako zajatec v Kyjevě, kde pracoval jako truhlář. Domů, do Chorušic, se vrátil až v roce 1919 a pokračoval v truhlářské práci. Oženil se pak s mojí maminkou, Annou Kalivodovou, dcerou tesaře a domkáře z Chorušic č. 47. Maminka se narodila jako druhá z pěti dětí, z nichž jeden sotva sedmnáctiletý padl v první světové válce. Jak mi později vyprávěla, celý život toužila žít ve městě, měla ráda kulturu, divadlo. Ochotnickému se věnovala i v Chorušicích, ale rodiče ji v jejím zájmu nepodporovali. Takže si občas ráda vyjela na Mělník, nebo i do Prahy, koupila si knihu nebo i více, na co jí stačily skromné finance.Tatínek pak v r. 1921 pro rodinu postavil, z velké části sám, domek v Chorušicích č. 91. Bratr Vratislav se narodil v r. 1922 už v novém domě. Sestra Hana pak v roce 1923 a já 1925. Ze začátku se otci v živnosti dařilo, po válce se stavělo, práce bylo dost, a tak mohl přijmout i učně a dva dělníky. Tehdy to znamenalo i byt a stravu, maminka pro všechny vařila a žili jako členové rodiny. Také se k nám jako k rodině vraceli. Jednoho z nich si dobře pamatuji, byl ze Šumavy, ve válce k nám přijel z Hamburku, kde pracoval v cirkuse jako provazochodec.Pak ale přišla třicátá léta, světová krize, ubývalo práce, lidé neměli peníze a tak i dělníci nás museli opustit. Tatínek už pak měl jen učně. Ve válce se zase těžko sháněl materiál, zbyly už jen různé opravy. Naši, aby nás uživili, pořídili si krávu a začali hospodařit na poli, které maminka dostala věnem, něco si přibrali jako nájemci. Doma jsem zbyla už jen já, ale maminka i z toho mála se snažila spravedlivě rozdělit a všichni dostávali občas trochu jídla navíc. Po válce pak byl tatínek v letech, kdy už se dá těžko začínat znovu. Když se začala zakládat družstva, vstoupili oba do JZD jako členové. Tatínek věřil v budoucnost družstev. I když začátky byly těžké, ještě se dožil toho, kdy se lidem na vesnici začalo dobře dařit. Samozřejmě to mělo klady i zápory, jako ostatně vše. Když se můj muž rozhodl studovat, přijali mě naši i se dvěma dětmi k sobě a tak jsme se s maminkou střídaly v hlídání dětí a v práci na poli v JZD. Moje děti nejen že žily ve zdravém prostředí, ale i ony měly rády Chorušice a později rády jezdily k babičce na prázdniny. Tatínek v určitém období vykonával funkci předsedy MNV. V r. 1954 podle knihy o Chorušicích neprošel hlasováním a končil. Byl už nemocný a těšil se jen ze svého vnuka a čtyř vnuček. V roce 1955 v říjnu zemřel. Jeho život nebyl lehký, byly v něm velké ztráty, nejprve jeho mladá žena, potom první syn a v roce 1950 i druhý syn, absolvent vysoké školy elektrotechnické, zahynul při výkonu povolání.Maminka pronajala svůj byt panu a paní Pelantovým, kteří museli uvolnit byt ve škole, a zařídila si letní byt z bývalé dílny. Zimy trávila u nás v Příbrami a v létě k ní děti jezdily do Chorušic na prázdniny. V roce 1962 pak zemřela i maminka, právě ve stejném věku i na stejnou chorobu jako tatínek. Ještě nějakou dobu v domku bydleli Pelantovi a když i oni odešli, domek jsme prodali.Já jsem se svou rodinou odešla z Chorušic v roce 1953 do Kladna, kde jsme měli svůj byt, protože starší dcera začala chodit do školy. V r. 1954 jsme se pak stěhovali do Příbrami, kde můj muž po studiu získal místo ekonoma na Uranových dolech. Se svým synem a dvěma dcerami tam žijeme dodnes.

 

Dětství v Chorušicích                                            Paměti Naděždy Dřevové, roz. Šťastné - sepsáno v létě 2008

Do školy jsem jako oba starší sourozenci začala chodit v Chorušicích, prvním mým učitelem byl pan řídící Pelant. Škola byla dvoutřídní, později třítřídní. Ruční práce nás učila paní učitelka, která docházela z Kadlína, náboženství nás evangelíky pan farář Hájek ze Vtelna, ostatní p. děkan Mudroch. Později mou učitelkou byla s. Skřivánková, která se provdala za Jiřího z rodiny Vraných. Po ní pak pan učitel Satran. Šestým rokem jsem následovala své starší sourozence do měšťanské školy ve Mšeně. Ta nebyla povinná a tak hodně dětí vycházelo z obecné školy, snad proto, že za nás rodiče museli městu Mšenu platit školné. Do Mšena jsme dojížděli na kole od jara do zimy, než napadl sníh. Možné bylo jezdit autobusem, který jezdil 2x denně z nádraží z Kropáčovy Vrutice do Mšena. Cesta stála 1,50 Kč ale protože jsme byli najednou tři školáci, 4,50 už bylo dost peněz a tak sestra s bratrem do školy i ze školy chodili pěšky, já protože jsem byla nejmenší, mohla jsem aspoň ráno jezdit. Domů jsme chodili společně s ostatními dětmi, ale pokud nepršelo, bývala to i legrace. Pláštěnky do deště ještě nebyly a tak nám maminka někdy musela sušit oblečení nad kamny. Když napadl sníh, museli hospodáři s koňmi ven a někdy nás svezli na saních s rolničkami a to byla královská jízda. Na zimy v Chorušicích vzpomínám ráda, sáňkovali jsme na kopečku, to bylo od silnice na cestě k Podstavům, někdy když pěkně umrzlo, i na důl k Živonínu. Když nám vyhládlo, běželi jsme k babičce na Kadlov, ta pro nás měla připravený růžový čaj ze slupek z panenských jablíček, k tomu chleba s máslem, to nám chutnalo. Po svačině zpátky na kopeček. Někdy jsme bruslili ve vsi na kale, brusle se šroubovaly k botám kličkou, některé děti si je přivázaly i provázkem.Na venkově člověk všechny roční doby více prožívá. I když zima měla své kouzlo, těšili jsme se vždy na jaro. Sotva slezl sníh a sluníčko začalo trochu hřát, běhaly jsme s kamarádkou Květou na cestu ke Kadlínu, která dnes už neexistuje, ale bývala hojně využívána občany Kadlína, kteří tudy chodili od autobusu. S obou stran cesty, porostlé olšemi a lískami, kvetly první jarní květiny, podléšky, sasanky, petrklíče, na jednom místě o kterém jsme věděly jen my dvě i vzácný koniklec. Jásaly jsme jakmile se objevila první poupátka, později byly stráně celé barevné rozkvetlými květy. Pak přišly Velikonoce, i na ty jsme se vždy těšili. Od středy už byly prázdniny, ve čtvrtek, když „zvony odletěly do Říma“, chodili chlapci 5x denně s klapačkami, vrnčáky i trakářky, aby nahradili zvonění. Na Bílou sobotu, kdy se zvony už měly vrátit a poprvé zvonily, třásli jsme stromy, aby bylo hodně ovoce. Večer jsme se šli dívat na průvod Vzkříšení po vsi, která byla osvětlena svíčkami v oknech. Ale ještě před svátky, obyčejně ve čtvrtek, pokud dovolilo počasí, vynesl se všechen nábytek z naší velké kuchyně na dvůr, tam se muselo vše umýt a vymýt, to byla práce mé setry Hany a moje, aby se navečer vše vrátilo do vápnem vybílené kuchyně. Bratr Vráťa nám všem upletl pomlázky z 8 vrbových proutků a pak už přišlo pondělí, kdy se chodilo hodovat. Časně ráno se vyrojili hodovníci a bylo jich tolik, že obarvená vajíčka už nestačila, proto maminka musela mít připravené pečivo, aby všechny podělila.Ale jaro, to nebyly pro nás jen radosti, ale také povinnosti. Sotva se housata vyklubala z vajíček, pásli jsme je na obecním pozemku u cesty do Zamachů. Vždy se tam sešlo více dětí a tak jsme vymýšleli různé hry a někdy jsme si v zápalu hry ani nevšimli, že stará husa na rozdíl od nás vycítila, že je doba návratu a i s housaty odešla. To byl pak úprk za nimi, když jsme to zjistili. Obyčejně husa své děti dovedla bezpečně až na dvůr. Na prvního Máje se u nás nestavěl jeden velký smrk, jako se to dělá v obcích na Příbramsku, ale chlapci zakopali mladou břízku před okna všech děvčat v obci, což platilo jako pozvání na taneční zábavu, kterou chlapci pořádali 1. máje odpoledne v hostinci u Skramuských.V červnu byly ještě svátky svatodušní, ale ty už se tolik neslavily. Potom katolický svátek Božího těla. Před ním jsem pomáhala kamarádkám dělat „třepení“, to byly lístky květin lučních i zahradních, které si děvčata dávala do malých košíčků, aby je mohla sypat u oltářů. Oltáře byly před několika statky ve vsi, tvořily je obrazy svatých v zelených ratolestech a samozřejmě květiny. I my evangelíci jsme se chodili dívat na slávu. Pan děkan vycházel z kostela pod baldachýnem, hrála hudba, byly družičky a svátečně oblečení vesničané. V tu dobu právě kvetly lilie a všude byla cítit jejich omamná vůně.Vždy koncem června se v evangelickém kostele konala konfirmace, to je slavnostní přijímání 14 – 15 letých dětí mezi dospělé členy církve. Museli jsme se naučit nejen desatero přikázání, ale i úryvky z Bible, které nám pan farář určil a potom zkoušel. Naší povinností bylo i vyzdobení kostela v sobotu před konfirmací lipovými větvemi a květinami. Samozřejmě když jsme se ocitli bez dozoru dospělých, vymýšleli jsme různé hry. Jeden z kluků vylezl na kazatelnu a když už tam byl, k našemu pobavení začal kázat. Takže se namísto zbožných písní nesly kostelem salvy smíchu. Nikdo nás ale za to nekáral, ani pan farář, který bydlel hned vedle kostela na faře. Sám otec dvou dětí měl pochopení pro dětské lumpačinky. Myslím, že jsme při jeho hodinách ani nezlobili, často nám výuku náboženství zpestřil svými zážitky z cest. V neděli při bohoslužbě jsme potom, chlapci v oblecích, děvčata v bílém, přede všemi odpovídali na otázky, které nám pan farář kladl. Poprvé jsme se také mohli zúčastnit „Večeře Páně“, což bylo víno a kostky chleba, které nám pan farář podával. Potom jsme také mohli opustit dětské lavice a sedět mezi dospělými.A přišel srpen, kdy už jsem se zase těšili na událost roku, slavnou chorušickou pouť. Začali jsme střádat korunky, aby bylo dost na kolotoče, zmrzlinu a jiná lákadla. Já jsem pilně sbírala klásky na sklizených polích a vázala do kytice, za jednu mi tatínek vyplácel 20 hal. Za deset už byly korunky 2. O pouti ráno nás vždy tatínek podělil stříbrnou pětikorunou, takže moje jmění bývalo asi 15 Kč. Pro maminku také nastala práce navíc, na pouť musely být nové šatičky, které nám po večerech sama šila. Před poutí se musel „vygruntovat barák“, napéct spousty koláčů, aby každá z tetiček, které nás o pouti navštívily, dostala výslužku. Asi 10 až 14 dní před poutí přijeli světští a hned postavili kolotoče, houpačky a střelnice. Večer pak už ampliony pustili naplno a to byla ta krásná doba, kdy jsme mohli dovádět na kolotoči a mohli zůstat večer venku déle než obvykle. Při tom byli v očekávání té velké události, pouti. Když už konečně ten den nastal, maminku jsme při probuzení zastihli v bílé zástěře, jak vaří, peče, smaží, aby bylo pohoštění pro příbuzné, kteří nás o pouti navštívili. Dopoledne kolem nás chodilo procesí z Kadlína i ze Vtelna a za zpěvu písně „Tisíckrát pozdravujeme Tebe“ mířilo do kostela. My děti jsme zamířily do vsi, tam už byla náves plná stánků s různými sladkostmi, hračkami, balónky, prstýnky, ten z pouti nesměl nikdy chybět. Nechyběl ani sud s kyselými okurkami i stánek s drobnými předměty, například „karborundum brousek za korunu kousek“ tak to prodavač vyvolával. A všude rámusu až uši brněly, ale to bylo teprve to pravé. Potom pouť skončila a my jsme smutně hleděli za odjíždějícími kolotočáři.V září zavolala škola a to bylo setkání s kamarádkami a sdělování dojmů z prázdnin. Také doba sklizně ovoce, brambor, při tom jsme také pomáhali. Říjen, ten býval tmavý, deštivý a nevlídný. Všude bývalo plno bláta, které padalo z kol vozů při nakládání řepy, která se vozila přímo z pole do cukrovaru v Kropáčově Vrutici. A pak už jsme jen čekali zase na sníh a na Vánoce.Ještě bych ráda dodala, že naše generace byla vychována k vlastenectví, jak ve škole, v rodině i v Sokole a věřím, že v každém z nás ho aspoň trochu zůstalo.

Odkazy

 

Stránka

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Stránka